Potěšení

Potěšení

 Tématem měsíce října je potěšení. Potěšení je něco co mnohým z nás v životě chybí a jak to vidím já, díky mé práci s klienty a na sobě, důvod je prozaický – my sami jsme ti jediní zodpovědní.

 V tomto článku se vám pokusím nastínit jiný pohled na potěšení, nebudu se vám snažit vysvětlovat co to je, nebo co přináší nejvíc potěšení – toto je přísně individuální a nelze vytvořit žádného průvodce potěšením, toho lze docílit jen vlastím zkoumáním a hlavně – dovolením si potěšení je možné zjistit, co je to „moje“, co mi přináší nejvíce radosti.

  Proč potěšení? Copak je tak důležité? Jsou přece důležitější věci v životě… Z mého pohledu je to trochu jinak. Život není žebříček činností od nejdůležitější po nejméně důležitou. Ke spokojenému, šťastnému a hlavně, SVOBODNÉMU životu je třeba vyrovnanost, pečovat o všechny aspekty života stejnou měrou, nepovyšovat to, co se zdá zdánlivě nejdůležitější. Je třeba si uvědomit, že většina pravidel, které jsme zdědili jsou naprosto neslučitelná se životem v dnešní době. Tyto pravidla (např.: práce především, je třeba dřít, vše pro děti, nesobeckost) vznikla někdy před stoletími v naprosto jiné společnosti, době, podmínkách a dávno již neplatí.

 Bohužel jsou tyto falešné hodnoty stále vyzdvihovány a to z pochopitelných důvodů – upracovaný, utrápený člověk nemá sílu ani energii vidět, ani dělat něco pro sebe, užít si života a ani nemá energii na to přemýšlet o tom, proč vlastně je a co v životě si přeje. Žijeme ve společnosti, kde je vládnoucí vrstva sevřená strachy, že by lidé měli prostor a energii se zastavit a rozhlédnout se a energii na to s tím neskutečným šílenstvím ve kterém žijeme něco udělat.

 Jedna ze složek života, která je právě díky těmto pravidlům hodně opomíjena, či nahrazována něčím, co s ní nemá ani špetku společného je právě potěšení.

Přijetí:  Potěšení má mnoho podob, jak jsem již zmínil pro každého je to něco jiného. Co je ale u všech zdrojů společné je to, že potěšení nám nemůže nikdo zprostředkovat, nemůže nám ho nikdo dát, ani udělat. Potěšení je přísně soukromá záležitost a jediný člověk, který za něj nese zodpovědnost jsme mi samotní. Je na nás samotných jestli potěšení, které nám v nekonečně formách přichází, přijmeme a jak jej dokážeme ochutnat, procítit, ohmatat.

  Hodně lidí očekává, že je někdo pobaví, že jim přinese potěšení, udělá je šťastným. To není možné. Jedině my můžeme zažít potěšení, či být šťastnými. Může nám přinést štěstí a potěšení pracovat s druhými lidmi, to ano, ale nelze očekávat vděk, nebo že nám Ti druzí oplatí stejnou mincí. To je také očekávání  a jak píší níže – je odsouzeno k úspěchu a tedy ke zklamání.

 Proto se soustřeďte na sebe když k vám potěšení přichází – neposuzujte jej, jestli je lepší, nebo horší než nějaké jiné, přijměte jej tak jak je, v přítomnosti, tak jak je TEĎ a TADY. Přítomný okamžik je jen TEĎ a pokud si potěšení neužijete TEĎ, nelze se pro něj vrátit. Často býváme v pasti představ, naučených vzorců, co si můžeme dovolit a co nikoli, co je ještě v pořádku a co už ne. Tyto pravidla je třeba si uvědomit a svobodně se rozhodnout jestli je v životě chceme, nebo nikoli. Z mého pohledu je šílenství nechávat v životě něco, co přináší pocit, že „jsem si něco nemohl dovolit“, pocit nesvobody. Tyto pravidla jsou často vytvořena na základě neschopnosti, nebo neochoty se postavit za svá přání, za sebe sama, uvědomit si, že není důležitějšího člověka než toho s kým žijete 24 hodin 7 dní v týdnu 365 dní v roce – vás.

 A proto je třeba se svobodně rozhodnout – chci přijmout toto, či tamto? A pokud cítím, že ano, pak to přijmout a postavit se důsledkům – protože na konci toho všeho jsme vždy jen mi, náš život, naše přání a naše potřeby. Je snadné nepřijmout, co k nám přichází a zůstat v mizérii a nesvobodě. Většina z nás toto známe velice dobře, většina lidí nezná nic jiného. A proto je normální, že uniknout z tohoto kruhu, postavit se na vlastní nohy a přijmout život ve všech jeho formách je děsivé – změna je vždy děsivá, to je normální.

 Stejně tak je důležité ale říci NE v případě, že necítíme, že to, co k nám přichází je pro nás dobré. Je třeba to samé, co v případě ANO – vzít zodpovědnost do svých rukou, postavit se na své nohy a přijmout důsledky tohoto rozhodnutí. I NE často znamená opustit začarovaný kruh života na autopilota a někdy je mnohem těžší říci NE tomu, co nám bere, místo dává, ale děláme to roky z prapodivných, v minulosti naučených důvodů, které již dávno neplatí a mnohdy ani nikdy ve skutečnosti neplatily.

 Největší nepřítel: Jeden z největších nepřítelů potěšení je očekávání. Jediný důvod očekávání je zklamání. Osobně je mi záhadou, proč si lidé vytvořili tento destruktivní, vždy škodící mechanismus, nicméně je tu a kazí život kde může. Očekávání je vždy odsouzeno k úspěchu a vždy každé potěšení zkazí. Proč tomu tak je? Očekávání je něco, co si vytváříme ve vlastní hlavě, co není reálné a je čistě imaginární. Následně pak skrz toto imaginární okno hledíme na to, co k nám skutečně přichází. Je to jak kdybychom na okno namalovali krajinu, kterou si přejeme vidět a pak, po otevření okenic, byli zklamaní, že krajina za okenicemi vypadá jinak. Chápete? Krajina za představou bude vždy vypadat jinak, protože každý jsme jinak zdatný umělec a máme jinou představu, ale co je zde v tento okamžik je unikátní a jedinečné a bude vždy proměnlivé a nebude se nikdy s naší představou vytvořenou očekáváním shodovat. V krajině za oknem mohou postavit dům, může přelétat pták, sousedka může věšet prádlo – ale obraz na okenicích bude statický, neměnný a v konečném důsledku – vždy chudší než to, co je.

 Toto je samozřejmě jen příklad, ale tento princip je aplikovatelný na vše, co k nám přichází. Je třeba přijímat věci tak jak k nám přicházejí, protože v konečném důsledku často předčí jakékoli očekávání, které bychom si mohli vytvořit, protože jedinečnost přítomného okamžiku je to nejbohatší co k nám může přijít. Proto nenechme aby očekávání pokazilo náš prožitek, či požitek.

 Za co se potěšení vydává: je třeba si uvědomit jednu velmi důležitou věc – potěšení a radost v životě není nic, co nám někdo poví, že potěšení, nebo radost je. Je to jen to, co cítíme mi sami, že je radost nebo potěšení. Potěšení není to, že si dáme sklenku „něčeho dobrého“, oddáme se kdejakým neřestem nebo jdeme s kamarády „na jedno“. To jsou samozřejmě jen příklady. Mnohdy je potěšení zaměňováno za něco úplně jiného – za únik od sebe samých, pravý opak potěšení. Je to spíše umrtvování nás samých. K tomu dochází v případě, že děláme něco, co ve skutečnosti  nechceme, ale děláme to proto, že nejme ochotní si přiznat, co vlastně chceme a přijmout to se vším co to obnáší. Je snadnější dělat něco co je společností definováno jako „potěšení a radost“, a ono to někdy i chvíli přináší skutečné potěšení, protože poznáme něco nového, nové prostředí a lidi, ale toto velmi rychle skončí, protože tento nový vítr je v prostředí diktované zábavy velmi nestálý a nemá dlouhého trvání.

 Problém ovšem je, že spousta lidí z lenosti a opět neochoty akceptovat své vlastní potřeby (které uspokojení je mnohem složitější než se nechat unést davem) opakuje to stejné, někdy i desítky let a ani nejsou schopní vidět, že jim tato činnost nepřináší vůbec nic. Většinou jsme schopní pozorovat to, jak je tato automatická činnost destruktivní jen v případě, že máme to štěstí mít několika měsíční abstinenci. Pak najednou, z tohoto odstupu, můžeme pozorovat, jak je tato činnost, v minulosti považovaná za skvělou, ve skutečnosti destruktivní, prázdná.

  A tak se vrátím opět na začátek – je třeba být věrný hlavně sám sebe, vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou, nebát se toho, že jsme jiní než druzí – každý jsme jiný, jeden z největších darů našeho života je právě naše rozdílnost. Uvědomit si, že v mnoha ohledech, je tento náš život jen jeden a každý okamžik prožíváme jen jednou a neopakovatelně a je důležité aby co nejvíce okamžiků v našem životě bylo takových, které si sami zvolíme. Pak nebude v našich životech nouze o radost a potěšení, protože právě svoboda rozhodnutí v každé situaci přináší v mnoha ohledech potěšení největší. Radost ze života a světlo a teplo do našich životů.

 Na potěšení je třeba si udělat čas! : Velmi důležitou složkou spojenou s potěšením je i to, že na potěšení si je třeba někdy čas udělat. Nechat děti u známých, nejít do práce, když je příležitost extra hodin, odřeknout pravidelnou schůzku. Prostě…. Udělat si čas pro sebe! Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě – nikdo není důležitější než my sami, jak jsem již psal, s nikým jiným nejste 24/7 než sami ze sebou. A jste to právě Vy, kdo potřebuje potěšení, čas pro sebe, zažít něco po čem toužíte, co si přejete. A ano, vyžaduje to „oběti“, alespoň tak to ze začátku vypadá. Po nějaké době si uvědomíte, že oběť je jen to, si čas pro sebe neudělat a utrácet čas nesmyslnými činnostmi, jen proto, že někdo řekl, že tak to má být. Být oběť je snadné, není nic snadnějšího, dělat chudáka je ta nejsnadnější věc, nepotřebuje nic, ani sílu na držení páteře zpříma, každý nebožák je schopný být chudákem, je to dno kam každý z nás může spadnout, ale důležité je si uvědomit, že dno je tu od toho, abychom se mohli odrazit a někdy je dobré se odrazit od pevného dna aby se člověk dostal výše.

 A proto vždy, když se přistihnete v roli chudáka, či oběti – nezoufejte. Nikdy nebude lepší příležitost se odrazit a vyskočit výš, protože níž už klesnout nelze. Důležité je  uvědomit si to, co jsem psal na začátku – potěšení je tu pro vás v každém okamžiku, někdy intenzivní, někdy méně, ale je jen na vás, jestli po něm šáhnete, nebo jej necháte projít kolem bez povšimnutí.

 Přeji vám fantastickou cestu objevování vlastního potěšení a objevování jeho nezměrných, neomezených hranic.

Bon vayage – šťastnou cestu  :)

p.s.: Tomuto tématu, jak vyskočit z autopilota a podívat se na to, co je to "mé" a co mi přináší do života něco dobrého a co naopak škodí se věnuji na mých workshopech Bytí TADY a TEĎ: více zde .